Konspirační teorie (popř. konspirace)

Konspirační teorie (popř. konspirace) – zejména ty, jež se týkají vědy, medicíny a zdravotnických témat jsou poměrně rozšířené a mohou přispět k tomu, že se lidé vyhýbají odpovědnému a správnému chování, které souvisí s jejich zdravím [1]. Následkem jsou celospolečenské dopady, jež přesahují jedince podléhající konspiračním teoriím (např. neochota očkovat děti může přispívat k rozvoji již jednou vymýcených nemocí).

Konspirační teorie jsou založeny na smyšlených spiknutích, která mají tendenci přetrvávat po dlouhou dobu, byť pro ně neexistují přesvědčivé důkazy. Konspirace se opírají o různé vzorce myšlení, o nichž je známo, že jsou nespolehlivými nástroji pro sledování a pochopení reality [2]. Kupříkladu konspirační teorie vztažené k onemocnění COVID-19 staví na psychologické predispozici odmítání nepříjemné pravdy založené na odborných studiích a autoritách (tzn. denialismus), na tendenci pohlížet na hlavní politické a společenské události jako produkt spiknutí (tzn. konspirační myšlení) a na stranických, popř. ideologických motivacích [3].

Podle sociálního psychologa Stephana Lewandowského existuje sedm rysů konspirativního myšlení [4], shrnutých a snáze zapamatovatelných s pomocí anglického akronymu CONSPIR: 1) Rozporuplnost (contradictory) – zastánci konspiračních teorií věří současně několika myšlenkám, které si navzájem odporují; 2) Silná podezřívavost (overriding suspicion) – konspirativní myšlení staví na nihilistickém skepticismu vůči oficiální verzi, přičemž tento extrémní stupeň podezřívavosti brání uvěřit čemukoliv, co je mimo předmětnou konspirační teorii; 3) Nekalý záměr (nefarious intent) – motivy jakéhokoliv smyšleného spiknutí jsou vždy považovány za nekalé; 4) Něco musí být špatně (something must be wrong) – příznivci konspiračních teorií sice mohou někdy ustoupit od svého původního přesvědčení, když se stane neudržitelným, avšak jejich revize nemění celkový závěr, že „něco musí být špatně“ a že oficiální informace jsou založeny na podvodu; 5) Pronásledovaná oběť (persecuted victim) – zastánci konspiračních teorií se považují za oběti pronásledování a rovněž tak vystupují. Současně věří, že jsou odvážnými protivníky všehoschopných spiklenců, s nimiž veřejně bojují; 6) Imunita vůči důkazům (immune to evidence) – konspirační teorie ze své podstaty funguje tak, že o důkazech, jež ji vyvracejí, se tvrdí, že vycházejí ze spiknutí. To odráží přesvědčení, že čím silnější jsou důkazy proti spiknutí, tím více musejí spiklenci chtít, aby lidé uvěřili jejich verzi událostí; 7) Odůvodnění si nahodilosti (re-interpreting randomness) – silná podezřívavost konspirativního myšlení vede často k přesvědčení, že se nic neděje náhodou. Malé náhodné události jsou interpretovány jako skutečnosti způsobené spiknutím a jsou zasazeny do širšího, vzájemně propojeného rámce.

Na konspirativním myšlení a konspiračních teorií staví významná část dezinformací spojených s pandemií COVID-19. Jde například o přesvědčení, že k šíření nového koronaviru SARS-CoV-2 přispívá rozvoj 5G sítí (viz obrázek). 

Zdroje:

1. Oliver, E. and Wood, T. Medical Conspiracy Theories and Health Behaviors in the United States. JAMA Internal Medicine 174(5): 817-818.
2. Lewandowsky, S. and Cook, J. The Conspiracy Theory Handbook. 2020.
3. Uscinski J. et al. Why do people believe COVID-19 conspiracy theories? The Harvard Kennedy School Misinformation Review. April 2020, Volume 1, Special Issue on COVID-19 and Misinformation Attribution 4.0 International.
4. Lewandowsky, S. et al. Recurrent fury: Conspiratorial Discourse in the Blogosphere Triggered by Research on the Role of Conspiracist Ideation in Climate Denial. Journal of Social and Political Psychology, 3(1):161-197.