Metažurnalistický diskurz jako stabilizátor žurnalistiky v době pandemie COVID-19
11. 10. 2021
Žurnalistická profese se zaměřuje na poskytování objektivních faktů. Pandemie COVID-19 je však bezprecedentní výzvou, na jejíž začátku nebyli někteří novináři schopni interpretovat nejistoty vznikající krize v oblasti veřejného zdraví. Kvůli nedostatku předchozích zkušeností se tak zpravodajství normalizovalo až během prvních měsíců pandemie, a to přizpůsobením novinářských dovedností získaných z pokrývání jiných krizí a katastrof.
Předkládaná studie zkoumala roli metažurnalistického diskurzu jako stabilizující síly novinařiny. Údaje byly shromažďovány od února do listopadu 2020 z článků obchodního tisku pomocí databází ve Spojených státech amerických: Discourses of Journalism Database; pro údaje z Velké Británie: Reuters Institute for the Study of Journalism a pro Rakousko Der Österreichische Journalist, Horizont, Extradienst a Medianet. Vybrané články autoři analyzovali s ohledem na dvě výzkumné otázky.
V první výzkumné otázce se autoři zaměřili na čtyři témata: svobodu tisku, úpravu zavedené praxe, orientaci na služby a sebekritiku médií.
Obava o svobodu tisku byla v metažurnalistickém diskurzu méně častým tématem, které však bylo sdíleno v celém vzorku. Novináři popisovali zejména potíže s přístupem k informacím (např. počet infikovaných, počet úmrtí), a také problémy např. s přístupem do nemocnic.
Novináři si uvědomovali potřebu využít zpravodajství ke zklidnění publika. Zároveň se museli přizpůsobit důsledkům pandemie, jako např. snížené finanční zdroje redakcí, nejistota zaměstnání a výzvy vyplývající z nutnosti práce na dálku, při níž měli novináři omezené možnosti ve svých reportážích zdůraznit vizuální stránku a místo toho zdůrazňovali data. Novináři požadovali informování o pandemii za útržkovité či nedostatečné, a proto by chtěli upravit novinářskou praxi.
Třetím tématem byla orientace na služby. Novináři popsali, že určité typy reportáží jsou u publika v době pandemie zvláště oblíbené. Uznali, že těmto tématům (např. sociální distancování, karanténa, cestovní omezení) věnovali větší prostor, a to nejen pro tržní účely, ale také proto, aby reagovali na publikum.
Ve svých úvahách o tom, co pandemie znamená pro žurnalistiku se novináři zapojili také do kritiky médií. Zpochybňovali práci konkrétních novinářů pracujících např. bulvárních denících, kteří používali emocionální zpravodajství k získání větší pozornosti. Kritizovali ale také mediální společnosti za nedostatečné financování vědecké žurnalistiky v posledních desetiletích a novinářské obce za to, že je málo kritická vůči těm, kdo jsou u moci.
Druhá výzkumná otázka zkoumala, jak novináři využívají metažurnalistický diskurz o pandemickém zpravodajství jako stabilizační prostředek v rámci svého oboru. Bylo zjištěno, že tento diskurz využívali k normalizaci emocionálního traumatu, který pandemie představuje, k posílení svých pozic v oboru tím, že rozlišovali mezi „dobrou“ a „špatnou“ žurnalistikou. Sdílení zkušeností zahrnovalo také zkušenosti s finanční zátěží, kterou pandemie způsobuje a autoři studie zmiňují fakt, že zkušenosti novinářů se lišily v závislosti na tom, zda pracují jako externisté, jako novináři trpící hrozbou propouštění ve finančně napjatých redakcích či jako novináři národních redakcí s finančním privilegiem.
Za pozoruhodný fakt autoři považují skutečnost, že prezentovaná témata si byla velmi podobná navzdory rozmanitosti prezentovaných zdrojů (USA, Spojené království a Rakousko) a tedy i navzdory národním rozdílům, rozdílům v přístupech k pandemii, a také v mediálním systému.
11. 10. 2021 | Autorky: Natálie Pančochářová, Veronika Macková
